"Najednou se světla rozsvítila…" rozhovor s herečkou Terezou Rendlovou

Tvoje první divadelní působení je nyní přesně v polovině – máš už za sebou zkoušení a první řadu představení, před námi je další sezóna, ale stejná hra. Jaké jsou tvé dojmy a co bys případně chtěla udělat jinak?
Mé dojmy jsou úžasné. Hrát divadlo pro mě znamená pocit, který nevím, k čemu mám přirovnat. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Pamatuji si na den mé první premiéry. Celý den bylo deštivé počasí, bolela mě hlava a byla jsem hrozně unavená. Při představě, že dnes večer si mám stoupnout před 200 lidí a hrát postavu, která je ještě k tomu šťastná a hodně energická, byla docela děsivá. Najednou přišla chvíle, kdy zazněl první gong, pak druhý, třetí, zhasla se světla, začala hrát hudba... Pořád mě bolela hlava, pořád jsem byla unavená, pořád se mi nechtělo. Najednou se světla rozsvítila, já jsem vešla na jeviště a byla jsem šťastná. Ne proto, že se to od mojí postavy očekává, ale opravdu šťastná. Celou tu dobu, co premiéra běžela, jsem nemyslela vůbec na nic kromě toho, co se v danou chvíli dělo. Bylo to krásné a opravdu jsem si psychicky odpočinula. Divadlo je pro mě tedy psychický odpočinek, kdy všechny svoje problémy hážu za hlavu a řeším problémy mojí postavy.
A co bych chtěla udělat jinak? Strach. Když jsme začali zkoušet, tak jsem měla hrozný strach, že něco bude špatně, že něco pokazím. To mě hodně brzdilo v tom se rozvíjet. Myslím si, že v herectví není nic špatně, pokud to je od srdce a pokud se nebavíme vyloženě o technických věcech. Jak říká náš učitel: chyba je kámoš. A kdo nedělá chyby, je Bůh nebo robot.

Jak se ti hraje s otcem, který navíc tuto roli už před léty hrál?
Jelikož můj otec v této hře hraje mého otce, tak je to docela přirozené. Vím ale, že zpočátku jsme měli docela problém s tím, že když jsme ve hře na sebe měli být naštvaní, tak jsme se nemohli přestat smát.

Mimochodem, víš o tom, že jsem s tvým otcem tehdy dělal rozhovor pro webové stránky přehlídky "Ostravské Buchary?" Teď by mě zajímalo, jestli cítíš nějaké propojení dané, ať už výchovou nebo geneticky. Snažíš se dělat věci podle něj nebo se naopak snažíš vůči němu vymezovat? Co máte z  divadelního pohledu společné a co vás naopak odlišuje?
Myslím si že to co nás spojuje je nadšení. Nadšení do divadla. Rozdílní jsme například v učení textů. Taťka se učí texty převážně v posteli pozdě večer, zatímco já v tramvaji brzo ráno. Co nás ale v této oblasti spojuje, je to, že u toho oba usínáme.

Na našich webových stránkách se hezky vyjímá tvé motto, které je docela drsné, což jsem ještě zvýraznil kontrastem s tvojí charakteristikou. Myslíš, že to tak v sobě máš? Tu kombinaci způsobné dívenky a výbušné čertice, kterou podle mého názoru dokážeš velmi dobře prodat i v naší inscenaci?
Nevím, jestli jsem způsobná dívenka nebo výbušná čertice, každopádně za jakýchkoli okolností se snažím být vždycky upřímná a skutečná. Celkově mám ale pocit, že mám v sobě hodně protikladů. Občas jsem klidná, občas impulzivní, občas upovídaná, občas tichá...Takže ten kontrast asi sedí.

Jaké jsou tvoje další umělecké ambice a plány? Vím, že se věnuješ i hudbě, zejména sborovému zpěvu. Čemu by ses chtěla věnovat nejvíc? Prozraď nám něco ze svých "snů"? 
Mé umělecké ambice jsou například: chtěla bych někdy vydat nějakou písničku a natočit k ní videoklip, chtěla bych zkusit hrát ve filmu, taky jsem dostala nápad na takový námět na film a snažím se to nějak sepsat, od září jsem začala tančit něco jako scénický tanec a v tom bych se chtěla zlepšit a taky tento rok absolvuji druhý cyklus hry na klasickou kytaru v ZUŠce, tak se teď snažím z toho vytřískat maximum a po závěrečném koncertě z toho mít radost. Nedokážu říct, čemu bych se chtěla věnovat nejvíc. Všechno bych chtěla dělat, zkoušet, experimentovat, učit se.
Mým obrovským snem je studovat muzikálové nebo činoherní herectví na JAMU. Vím, že je to velká ambice, ale taky vím, že kdybych to nezkusila, tak by mě to pak mrzelo.